Glosa Plus

Vždycky mě bavilo být tam, kde jsem být neměla. Zaběhnout místo školy do mámina kadeřnictví a drbat celý den zákaznicím za bůra šamponem hlavy, proklouznout na pitvu jater, vplížit se v sedmém měsíci těhotenství na sraz motorkářů v Oslu.

Jude, náš nový reverend, v kazatelně samým úsilím povyrostl. A řekl: „Do našeho kostela chodí mnoho uprchlíků. Vy“ – napřáhl ruku – „jste uprchlíci, že? A víte co? Já jsem taky uprchlík. My všichni – všichni lidé na téhle planetě – jsme uprchlíci!“

Máme s Ljubou rádi Istanbul. Byli jsme tam několikrát, naposledy před několika dny. To je důležité, že před několika dny. Velkoměsto s antickou minulostí je rozkročené na evropské i asijské půdě. Pro návštěvníka je atraktivnější ta evropská část. Našinci v něčem připomene Prahu. Také je tam naseto památek na každém druhém kroku.

Jako dítě jsem si myslela, že svět je víceméně v pořádku. Že nad Letnou se vznáší hodný obr a ve spolupráci s Ježíškem nedopustí, aby se někdo choval jako haj*l. Jde tudíž jen o to, jak do bezpečně stráženého světa správně zapadnout.

Začalo to dvěma Indy s velkými kufry, které jsem našla dřepět na patách na trávníku před naším kostelem. Byli špinaví, ale ne tou zažranou špínou dlouhodobých bezdomovců. Vypadali jako čistotní lidičkové, kteří se už pár dní neměli šanci umýt.

Takzvané dopisy redakci bývaly docela specifický žánr. Dokonce to bylo tak, že slovutný britský list Times otiskoval dopisy čtenářů na celé své první straně. To je ale už opravdu hodně dávno. Zkrátka, dopisy se skoro nepíší a nahradily je takzvané komentáře pod články.

Vyrazila jsem na své autorské čtení a hraní do krásné galerie v Kobylí. Její majitel, pan Jaroslav, je velmi pozoruhodný muž. Má vlastní vinohrad, hraje na housle, zpívá a ve věku, kdy se většina lidí rozmýšlí, jestli vyjde do třetího patra bez výtahu, vylezl na Matterhorn, novozélandský Mount Cook a Kančendžengu. Skoro.

Tak se nám v Česku už zase rozjela diskuse na téma no-go zón. Příliš mnoho krajanů věří, že v Evropě máme no-go zóny a můžou za to migranti, konkrétně ti věřící na Alláha.

Na Facebooku se mi začaly v poslední době objevovat japonské moudrosti. Jsou to kresbičky s moudrým textem. Zpravidla zobrazují starého Mistra a jeho dychtivého žáka. Bývá tam psáno něco v tomto smyslu: Kdy dojdeme cíle cesty, Mistře? Načež Mistr odpovídá: Až zapomeneme, že cesta nějaký cíl má.

Na korekturu Turnového háje 12 mi někdo doporučil paní Irenku ze sousední vesnice. „Paní Irenka je poklad. Bere si sto padesát korun za normostranu, ale stojí to za to,“ řekla mi známá.

Všichni známe ten starý misandrický vtip: „Co je mužská smrtelná choroba na sedm? – No přece rýmička!“ Ovšem zatímco ženy sdílejí veselé historky na téma, jak obyčejná rýma, ta samá, kterou chytily i ony, skolila manžela a proměnila ho z alfa-samce ve skučící trosku, vědci zjišťují, že muži při infekcích dýchacích cest možná skutečně víc trpí.

Máte automobil vybavený systémem Tesla FSD Supervized? Pak jste minulý týden strávili v oblaku radosti. Česko tento systém uznalo pro běžný provoz. O co jde? O další krok k zavedení plně robotických automobilů.

Nedávno jsem na půdě našla notýsek od mistra Kamenáře, který u nás v domě vedl hodiny gymnastiky pro mladé dívky. Každé cvičení jsme zahajovaly spikleneckým: „Jdeme za zdravím, štěstím, uměním a krásou“ a už tenkrát jsme tušily, že jde o první seznamku s jógou.

Město Lewes, ležící v hrabství East Sussex, nedaleko od Brightonu a poblíž proslulého úseku křídového pobřeží známého jako Sedm sester, se letos v září rozhodlo dát stromům lidská práva.

Před časem instalovali u nás ve vsi výdejní box. Netrvalo dlouho a vedle něho druhý. Týden s týdnem se sešly a na druhém konci vsi, dokonce tam kde bydlíme, třetí. Teď jsou tam už čtyři. Měl jsem z toho… opravuji, mám z toho pořád radost.

Dostala jsem pozvání do Husova sboru v Turnově: „Chceme to tu kulturně rozjet,“ řekl farář. „Týden po tobě tu bude Hutka. A přivez i pár obrazů.“

Znáte dopaminové barvy? Je to velký hit, který překotně mění odstíny šatníků, bytové výzdoby i zařízení škol a kanceláří.

Snad mi prominete, že jsem propásl tak významnou událost, jako je udílení Ig Nobelových cen. Už je to skoro čtrnáct dní, takže to už není žádná aktualita. Na druhou stranu by ale byla škoda je nepřipomenout jenom proto, že jsem něco prošvih.

Nedávno mi zavolal kamarád z Bystřice pod Hostýnem. „Nemohla by ses prosím tě zeptat Davida Černýho, jestli by u nás nepostavil sochu ananasu? Hráli jste přece na odhalení tý jeho Kafkovy hlavy v Americe, ne?“

Třináctileté děti by měly být za činy neslučitelné se zákonem trestně stíhané, navrhl ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO). Poslouchám diskuse odborníků i výpovědi učitelů, kteří s dětmi mají zkušenosti. Děti jsou nezvladatelné, agresivní, vulgární, radikalizují se na sítích, šikanují se. A pak jsou tu i děti, které spáchají brutální zločin. To už je kardinální problém!

Je to moc hezká rostlina a krásně voní. Komule Davidova (Buddleia davidii) pochází ze západní Číny a do Evropy ji zřejmě jako první poslal francouzský misionář baskické národnosti Armand David v roce 1869. Do Anglie pronikla o nějakých dvacet let později. Jak na kontinentu, tak na britských ostrovech si brzo získala oblibu jako okrasný keř.

Organizace spojených národů schválila minulý týden novou mapu světa. Můžeme se podivit, proč se světová organizace takovou věcí zabývá, ale nezbude nám než to vzít na vědomí. S návrhem přišlo Togo. Je to africká země na břehu Guinejského zálivu, o něco menší než Česko. S naší zemí má snad společnou jen vzpomínku na dávnou historii.

Je to přesně pět týdnů, co jsem tu povídal o bojovém turnaji robotů. Konal se v čínském Šen-čenu. Šlo o sérii zápasů typu MMA, kdy do sebe dva soupeři buší hlava nehlava v drátěné kleci, dokud jeden nepadne.

Hráli jsme na festivalu ve Fryštáku. Po nás Druhá tráva, Jakub Kőnig, výborná atmosféra. Domů jsme vyrazili celkem pozdě. Asi po sto kilometrech jízdy nás zastavili tři černě odění muži s opasky a zbraněmi. Požádali nás, abychom vystoupili.

Určitě znáte Hedu Margoliovou-Kovályovou. Českou spisovatelku a překladatelku, která měla tak těžký život, že její memoár Na vlastní kůži, vydaný v Torontu v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých, 68-Publishers, vyšel v angličtině pod názvem Pod krutou hvězdou.

Náš astronaut Aleš Svoboda se chystá letět jako pilot kosmické lodi Crew Dragon k Mezinárodní vesmírné stanici ISS. Velitelem mise bude francouzský astronaut Thomas Pesquet, jména dalších dvou členů posádky neznáme.

Nedávno jsme hráli v bratislavském klubu Randal. Druhý den vstávám brzy, protože mám autorské čtení v Pisztoryho paláci. Jsem rozespalá a hotelový výtah mi málem ujede před nosem. Sympaťák se zlatým chrupem uvnitř výtahu ale strčí nohu do dveří a blokne ho.

John, jeden ze starších členů naší kongregace, dorazil v neděli do kostela o dobrou půlhodinu dřív než obyčejně. Potřeboval se vypovídat. Stala se mu totiž hrozná věc.

Už dopředu jsem se těšil, jak tu budu vyprávět o svých dobrodružstvích s pozorováním částečného zatmění Slunce. Jenže se žádné dobrodružství nekonalo, takže není o čem vyprávět. Přítel Jiří přivezl z Německa speciální pozorovací brýle One sky, one life, one movement. Jsou papírové a sklíčka mají z plastu, nicméně odpovídají normě ISO 12312-2-2015.

Město v létě dýchá jen brzo po ránu. Pak slunce na obloze stoupá, prozařuje modř, jakou jsme záviděli všem přímořským krajinám, a vzduch se zastaví. Jak zadržený dech. A z ulic vzlíná vypálený a zatuchlý odér, plný prachu a zaschlé psí moči. Město čpí, jakoby se v něm staletí nevětralo a nikdy neskáplo ani vědro vody a nespláchlo to čpění do kanálu, kam patří a odkud se zvedá… Vyvětraný vzduch, těžký jak peřina.

Mám chronickou gastritidu a jednou za rok chodím na kontrolu žaludku. S lékařem, který zákrok provádí, jsme se už za ta léta skamarádili. Bohužel nikdy nevím, o čem jsme mluvili, protože doba mezi pozdravem a chvílí, kdy jsem úplně sjetá, trvá asi minutu. A poté, co mi vsunou do úst náustek, nerozumí už ani on mně.

Můj skoromanžel K. před dvěma lety kdesi splašil čtyři sazeničky zelí. S nadšením je zasadil na zahrádce za naším kostelem a těšil se na úrodu.

Motocykl zapadlý do bahna, to bude obrázek uvázlý v mé paměti. Zůstane tam určitě dlouho po tom, až konečně začne pršet. Sucho skončí a koryta řek se znovu začnou plnit. Chvilku jim to potrvá, než se dostanou na normální úroveň. Budu to sledovat. Bydlím nedaleko Vltavy a za ta léta mám dobře v oku, co je normál a co je pod ním a co nad.

Vždycky když jdu po návsi, soused na mě zavolá:„Tady chcíp pes. Chtělo by to nějakej big beat!“

Asi nemusím nikomu připomínat, co se minulý týden stalo ve španělské Ceutě. Všichni, i ti, kdo až dosud netušili, kde Ceuta leží, vědí, že tohle místo zažilo bleskový příliv a pak zas nečekaně rychlý odliv imigrantů z Maroka.

Velká prázdninová dramata se odehrávají ve vysokých horách a v mořských vlnách. Malé drama jsme zaznamenali zpočátku minulého týdne na pražském letišti. Rodina ve složení pán, paní a dvě děti se chystala k odletu do Istanbulu. Měli se na co těšit. Istanbul je krásné město a kupodivu je tam v těchto dnech menší horko než u nás, pokud mohu věřit informacím mého mobilu.

Kdysi jsem asi půl roku psala povídku o svém bývalém. Věřila jsem, že až si ji přečte, pochopí, že se ke mně nechoval úplně fér. Po přečtení mi řekl: „Hustý. A o kom to bylo? Znám ho?“

Chtěla jsem vidět Baťův kanál a vydala se do jihomoravského Veselí nad Moravou. Snažila jsem se nemít žádná očekávání, jen zvědavost, jak vypadá plavební kanál, který vymyslel Jan Antonín Baťa, aby zlevnil dopravu uhlí pro Baťovy továrny.

Městečko Loštice, situované na pomezí Hané, měli lidé dlouho v povědomí snad jen díky Muzeu Olomouckých tvarůžků, které se tu tradičně vyráběly. Teď je známé i hezky opravenou synagogou, která slouží spíš jako muzeum – koná se tu víc kulturních akcí než bohoslužeb – a hezky upraveným židovským hřbitovem.

To jsem zase jednou střelil vedle. Minule jsem se tu zmínil o plastice sochaře Josefa Klimeše. Pětatřicet let zdobil pravobřežní část Barrandovského mostu 15 metrů široký kolos nazvaný Rovnováha, až se rozlomil a zbyl z něho betonový pahýl, ze kterého čouhají armovací železa.

Nevím, kdy se to stalo. Dřív člověk občas potkal protivného člověka. Dnes jako by protivnost a nadřazenost povýšila na komunikační styl. Stačí co nejrychleji najít chybu u toho druhého a rázem jste autorita.

Spojené státy oslavily 250 let své nezávislosti a mně se vracejí vzpomínky, i když ne tak vzdálené. Vzpomínky na pražskou misi Williama Luerse, kariérního diplomata Reaganovy administrativy, a jeho ženy Wendy. V polovině 80. let minulého století nám dali lekci diplomacie, chytré, znalé a překračující hranice běžné kariérní rutiny.

Historici tvrdí, že již od druhé půlky 19. století, kdy se začalo fotografovat, tvoří důležitou rovinu válek mediální reprezentace. Současné války se liší jen tím, že jsou předmětem obsesivní reprezentace v digitálních médiích a na sociálních sítích. Tím se i z války mezi vládou a prezidentem stalo divadlo, a to lze vykládat třeba takhle…

Víte, co je to Boxpark? Podle Rogera Wadea, který přišel s nápadem otevřít Boxpark v Shoreditchi, londýnské čtvrti proslulé rušným nočním životem, je Boxpark „první skládací nákupní centrum na světě“.

V životě jsem zvládla spoustu náročných aktivit, jen abych se vyhnula uklízení. Přečetla jsem půl Švejka, vstřebala sadu čínských znaků, zkrotila manuál k zahradnickým nůžkám, naučila se propojit dva počítače kabelem a vyndala ježka z klece.

Naše profesorka na češtinu nám často dělala přednášku o schopnosti koncentrace. Tvrdila, že zatímco ještě před sto lety se každý žák musel umět koncentrovat nejméně dvě hodiny, dnes už se neumíme koncentrovat ani 45 minut, neumíme udržet pozornost po celou vyučovací hodinu.

Dneska se do toho zamotám a začnu už u titulku mé glosy. Neznáte ho, když mě posloucháte, protože glosa se vysílá bez titulku – ledaže by mi to kolega a přítel Ondřej Konrád, pokud tyto Názory a argumenty jako obvykle vždycky v pondělí uvádí – pokazil. Jmenuje se „Smíšené pocity“.

Vždycky mě bavilo, když naši chatu na Trojském ostrově ovládl karban. Zatímco v pubertálním přístěnku lítaly žolíky s kanastou nebo Dudák, teta se v mansardě dostávala do varu pasiánsem a chlapi v kuchyni citlivě rozjížděli mikádo nebo Záchod.

V centru našeho jiholondýnského městečka je potkáte skoro vždycky. Někteří ke své činnosti potřebují stánek polepený plakáty, šest zaměstnanců a hlásnou troubu. Jiným stačí tepláky, tričko, tenisky, které buď koupili za pět liber, anebo jim je někdo dal, a neúnavný hlas. Věřte tomu nebo ne: ti nejubožejší pouliční kazatelé jsou ze všech nejnebezpečnější.

V sobotu slavily Spojené státy americké své dvousté padesáté narozeniny. Jen to považte, čtvrt tisíciletí! V té době jsme byli pár let za polovinou třistaletého úpění a doba temna u nás vrcholila. V celé Evropě se mohlo o občanských svobodách mluvit jen na tajňačku. Revoluce ve Francii se teprve chystala a tehdy osmnáctiletý pozdější revolucionář Robespierre teprve objevoval spisy Jean Jacquesa Rousseaua. Třeba vám to přijde směšné, ale rád jim poblahopřeju.